Z historie bigbítu na Rakovnicku 65 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Josef Fencl – první rakovnický bigbítový varhaník
 
Josef Fencl pochází z muzikantské rodiny. Jeho otec Josef Fencl st. vedl od roku 1958 taneční orchestr, který byl pojmenovaný jeho jménem – Orchestr Josefa Fencla. V roce 1968 změnil svůj název na kratší a údernější Luxor. Ve druhé polovině 60. let 20. století patřil spolu s Merkurem a Melodií ke třem nejlepším tanečním orchestrům rakovnického okresu. Na jaře roku 1969, po rozsáhlejších personálních změnách a příklonu Luxoru k rhythm and bluesovému a soulovému repertoáru, Josef Fencl st. z orchestru odešel. V témže roce „vplul“ do rakovnických bigbítových vod jeho syn Josef mladší.
  
Curriculum vitae
„Narodil jsem se 20. dubna 1954 v Rakovníku. Vychodil jsem 2. základní devítiletou školu, tak zvanou dívčí, a potom jsem se vyučil v Mototechně v Berouně automechanikem. Začal jsem pracovat jako mechanik v rakovnické mototechně, v servisu Žiguli VAZ, tam, co je dneska Autostop. V letech 1974-1976 jsem absolvoval základní vojenskou službu. Narukoval jsem do Zvolena, odkud jsem byl převelen do Českých Budějovic k praporu protivzdušné obrany a sloužil jsem na radarech ve Svatém Tomáši nad Lipnem. Tam jsem byl až do konce vojny. Protože jsem si chtěl udělat maturitu, začal jsem večerně studovat Střední průmyslovou školu automobilní v Masné ulici v Praze. Odtud mě ale kvůli matematice, která mně nešla a nebavila, vysypali. Nakonec se mi podařilo udělat maturitu na Obchodní akademii v Berouně,“ vzpomíná na studentská a vojenská léta Pepa Fencl.
V rakovnické mototechně pracoval do roku 1982, kdy přešel k Jednotě Rakovník, kde působil až do roku 1987 jako vedoucí dopravy. Pak usedl za volant pojízdné prodejny a zhruba tři roky s ní objížděl vesnice, jako je Drahouš, Zderaz, Svatý Hubert, Křekovice, Bělbožice, Šípy, Milíčov…
Vše se změnilo po sametové revoluci. „Měl jsem známé v Nizozemí a začal jsem podnikat.
Z Rotterdamu jsme vozili auta – dodávky a dostali jsme se do velké společnosti Berkel. Do Československa jsme vozili nářezové stroje (kráječe), po kterých tady byl hlad. Pak jsem dostal nabídku od firmy Benning Holding, což byla společnost, která měla v mnoha městech, třeba v Haagu nebo Rotterdamu a dalších, rychloopravny obuvi. Šéf to chtěl zkusit i u nás a pověřil mě tady vedením pobočky firmy. Jmenovali jsme se Botex a opravny jsme měli nejen v Rakovníku, ale i v Žatci, Mostě a čtyři v Praze. Jak se říká, na kšeft je jeden málo a dva moc, tak i tam jsme se nedohodli a já jsem odešel. Ředitelem pobočky se stal Milan Let a technického náměstka dělal Miloš Moucha. Oba výborní bigbíťáci. Otevřel jsem si půjčovnu a posléze i prodejnu s nářadím firmy Bosch. Krámek jsem měl v Rakovníku na nábřeží,“ pokračuje ve vzpomínkách Josef Fencl.
Někdy v roce 1995 se trh nasytil a Pepovo podnikání začalo „drhnout“. Tak předal zboží kamarádovi do Žatce a našel si nové zaměstnání. „Začal jsem pracovat na jatkách v Janově. Tam se mi líbilo. Zařizoval jsem nové linky a později zavážel uzeninu. Pak jsem vyrazil do ,světa‘, k řece Berounce. U zvíkoveckého mostu jsme provozovali hospodu U Šesti trampů. Až do roku 2000. Následovalo období u Rakotransu. Jezdil jsem s nákladem po celé Evropě. Bavilo mě to, protože jsem už v té době neměl žádné závazky. Byl jsem tam až do odchodu do důchodu v roce 2014. Do penze jsem odešel předčasně v šedesáti letech.
Jablko nepadlo daleko od stromu
Hudební geny nezdědil Josef Fencl jen po otci, ale také po rodině Kodadových. Stanislav Kodad byl otcův bratranec a hrál v České filharmonii na violu. Jeho manželka Renata tamtéž na harfu. Byli dlouholetými členy tohoto špičkového tělesa. „Když táta odešel od Luxoru, kde hrál na saxofon, housle a zpíval, občas ještě vypomohl Merkuru. Pak přesídlil do Prahy, kde dělal mistra v Metrostavu, a hrál tam ve vinárenské kapele. Já jsem chodil sedm let do Lidové školy umění v Rakovníku. První dva roky jsme měli nauku, kterou nás učil Petr Konopásek. Moc mě to nebavilo. Chtěl jsem raději hrát fotbal, a tak jsem občas šel ,za nauku‘. Pak jsem pět let chodil na klavír. Když dneska kouknu do not, tak už toho moc nevím,“ přiznává Pepa.
  
V prádelně u Nigrinů
První bigbítová skupina, se kterou začal Josef Fencl hrát, byli The Preachers. To bylo v lednu 1970. Ještě před tím se ale bigbítu chtiví mladíci scházeli u Nigrinů v prádelně Na Sekyře. Velký rohový dům už dnes nestojí. Byl zbourán ve druhé polovině 70. let při rekonstrukci křižovatky Na Váze. V prádelně se scházeli kromě „domácího“ Míši Nigrina a Pepy Fencla i Standa Karlík, Karel Fiala, Franta Hejda, Jirka Pertl a občas i někdo další. Hráli na rádia, mikrofony měli půjčené od Pepova otce. „Úžasná byla naše bedna. Nevím, kdo sehnal pětiwattové repráky, ale bylo jich hodně. Tak jsme udělali z dřevotřísky bednu, ta snad vážila 300 kilo. Pracně jsme tam ty repráky namontovali, potáhli jsme bednu látkou a jako vývod z bedny jsme dali růžovou šňůru. Jiná asi nebyla. Měli jsme zesilovač domácího původu, který měl taky růžovou šňůru. Přišla chvíle, kdy jsme chtěli náš aparát vyzkoušet.
Někdo zapnul růžovou šňůru od zesilovače do zásuvky. No a někdo, místo aby strčil šňůru od bedny do zesilovače, ji taky strčil do zásuvky. Udělalo to prd a všechny repráky vylítaly ven. Čtyři dny práce byly v hajzlu,“ směje se po létech Pepa Fencl.
 
The Preachers a Mandragora
„S The Preachers jsme odehráli parádní kšefty. Kromě III. Hit-show v březnu 1970 to byly super Čaje v Chrášťanech, kam přišlo 600 lidí. Třeba písničku Venus od Shocking Blue jsme museli opakovat snad desetkrát. V létě 1971 jsem dostal ,lano‘ od Mandragory. Taková nabídka se neodmítá. Odešel jsem tam s Frantou Hejdou, který tam začal hrát na kytaru. Krátce na to přišel i Standa Karlík. Mandragora měla aparaturu Regent z Německé demokratické republiky, což byla na svou dobu slušná aparatura. Já jsem hrál na varhany Delicia 102, byl to výrobek závodu Harmonika Hořovice. Sehnal jsem krabičku flangera a varhany měly nádherný zvuk. Zvučil nás Pavel Koutecký. V Mandragoře jsem hrál až do jejího zákazu v dubnu 1973.“ Mimochodem, Josef Fencl byl vůbec prvním rakovnickým bigbítovým varhaníkem…
S Mandragorou má Josef Fencl spojený nezapomenutelný zážitek s legendárním taxikářem Františkem Pelikánem. „Jednou jsme jeli hrát do Šanova. Sedíme na sedačce, za námi aparatura, projedeme Senomaty a jedeme směrem na Šanov. Na rovince za Senomaty se najednou objevila nějaká vojenská auta, která jela proti nám. Pan Pelikán strhnul dodávku prudce ke kraji, že jsme málem spadli do pangejtu. Vyskočil z auta jako srnec a prchl nahoru na stráň. My pořád seděli v autě a vidíme, jak přejelo jedno vojenské auto za druhým, celá kolona. Když odjelo poslední, pan Pelikán se vrátil a povídá: – Nejsem blázen, přece se nenechám zabít, podívejte, jaký to byly auta. – Tak on se nechtěl nechat zabít, ale nás nechal v taxíku klidně sedět. To bylo úžasný.“
Šest let u Meditace
Když se na jaře roku 1976 vrátil Josef Fencl z vojny, ve skupině, se kterou hrál před nástupem „do zeleného“ už nebylo místo. Klávesám v Elektroniku, jak se Mandragora přejmenovala, vévodil od roku 1974 Saša Pleska. „Když jsem přišel z vojny, dostal jsem ,lano‘ od Vládi Hasala, abych šel hrát do Meditace. Tam jsem byl až do roku 1983 s roční pauzou od léta 1977 do prosince 1978. Šlapalo nám to, měli jsme spoustu kšeftů. Hráli jsme hodně Uriah Heep, Whitesnake a podobné kapely. Během doby, co jsem v Meditaci hrál, se v ní vystřídalo několik bubeníků – kromě Vládi Hasala Venca Upír Krejčí, Pepa Šiler a ve finále Milan Let. Upír si dělal ze všeho prdel, pořád se řehtal. S Milanem Letem se mi hrálo dobře, byl přesný a byla s ním pohoda. Důvodem mého odchodu byly různice s Petrem Bradáčem, zejména kvůli repertoáru. Začal dělat z Meditace Brutus II, a to se mi nelíbilo. Tak jsem se sebral a odešel jsem do žatecké skupiny Gradace,“ vzpomíná Josef Fencl na své dlouholeté působení v jedné z nejlepších rakovnických kapel.  
  
S Korgem u Gradace
Pepa tvrdí, že působení v Gradaci bylo jeho bigbítovým vrcholem. „Kamarádil jsem s Pavlem Šilhánkem. Dostal jsem nabídku, abych šel s nimi hrát druhé klapky. Kývl jsem a hrál jsem druhé klávesy s Petrem Řepíkem. Bylo to, tuším, v roce 1984. V Gradaci byl skvělý kytarista Jan Voráč, já jsem ještě přivedl saxofonistu Jirku Štíbra. Kapela šlapala jedna báseň. V té době jsem už měl Korga, což byly špičkové klávesy. Byl jsem kvůli nim dokonce na policii. Ptali se mě, kde jsem je vzal a kdo mi je odkud přivezl. Můj známý, který tady jezdil s masnou, měl dceru, která dělala ve Vídni na ambasádě. Jmenovala se Marcela Bušančičová.  
Tak jsme se domluvili a ona mi je z Vídně přivezla. Stály kolem 3000 marek, což bylo hodně peněz. Samozřejmě jsem ji nepráskl. Korga mně muzikanti záviděli, v té době jich tady moc nebylo. Vždycky jsem toužil mít Hammondky, ale na ty jsem nikdy nedosáhl. Dnes mám už jen Yamahu,“ přibližuje Josef Fencl své angažmá u žatecké Gradace.
Po odchodu do Holandska Pepa své hudební aktivity přerušil. Říká, že měl určité nabídky, ale na žádnou z nich nereflektoval.
 
Záskoky u tanečňáků
Podobně jako spousta rakovnických bigbíťáků i Josef Fencl vypomáhal u tanečních orchestrů. Konkrétně v kapele OB Slabce a později i v Merkuru. „V tanečním orchestru OB Slabce, kde byl kapelník Zdeněk Kos, jsem udělal svůj životní hudební průšvih. Když jsem tam přišel, nebyl čas na žádnou zkoušku. Tak jsem viděl noty poprvé až při kšeftu. Zpočátku to docela šlo, až přišla na řadu písnička, která byla označená jako 21B (tanečňáky mívaly označené noty číslicemi a písmeny – pozn. T. B.). Zpěvačka Blanka Ledvinková se na mě otočila a řekla: – Drž ty áčka co nejdýl. – Já koukám, tam žádná áčka nejsou, ale béčka. Začal jsem hrát staccata v B. Všichni koukali, co se děje, a Zdeněk Kos kapelu zastavil. Ukázalo se, že jsem měl noty přetočené. Místo 21B jsem hrál 21A. Zdeněk prohlásil, že se mu ještě nestalo, aby musel orchestr zastavit, a už mě pak nikdy nechtěl. Neměl jsem výpomoc u tanečňáků moc rád, protože se vůbec nezkoušelo. Přinesli noty a hraj! Přiznávám, že něco jsem vůbec nepřečetl a hrál jsem po paměti,“ popisuje Pepa své záskoky v tanečních orchestrech.
  
Zničená duše
I když byl Josef Fencl výborný varhaník, a ještě lepší zpěvák (v březnu 1971 zvítězil v soutěži zpěváků bigbítových skupin, která se konala v Dělnickém domě), skladatelské ambice moc neměl. „Komponoval jsem přiměřeně. Největším hitem, který jsem složil, byla asi Zničená duše. Dodnes ji hraje jak Meditace, tak i Brutus. Ten ji dokonce natočil na CD a já za ni pořád dostávám tantiémy. Za rok mi přijde tak dvanáct stovek. Další moje známá písnička je Procházka. Kromě Meditace jsem ji hrál i s Gradací, ale trošku jinak. Natočili jsme ji v ústeckém rozhlasu a vyhráli jsme první cenu. Celkem jsme nahráli asi pět písniček, které jsem složil. Vím, že jsem je měl někde na kotoučáku. Byly spolu s dalšími pásky, dokumenty a fotografiemi v krabici na půdě domu v Kněževsi, kde jsem 23 let bydlel. Bohužel jsme vyhořeli, takže jsem o všechno přišel,“ končí své vyprávění Josef Fencl.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994; Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997; výpovědi Josefa Fencla a Stanislava „Jimmyho“ Karlíka)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2021. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah