Dáša Doležalová – Každá hvězda nepadá vzhůru
Dagmar Doležalová (*1954) patřila bezesporu k nejtalentovanějším zpěvačkám, které se v Rakovníku narodily. Měla všechny předpoklady, aby překročila hranice okresu a vrhla se do vln show bussinesu – nevšední hlas, atraktivní vzhled i příjemné vystupování. Všechno ale bylo jinak. Proč? Na to se pokusíme najít v následujících řádcích odpověď...
Brusle místo harmoniky
„Hodně mě ovlivnil můj otec, který hrával léta na kytaru s Merkurem. Už jako malá holka jsem začala chodit do hudebky. Moje přání bylo hrát na klavír, ale protože se k nám do baráčku v Kuštově ulici nevešel, tak mi otec řekl, že budu hrát na housle. Na to jsem mu odpověděla, že na „skřipky“ hrát nebudu, a tak jsem dostala akordeon,“ vzpomíná na své hudební začátky Dáša. „Moc harmonik tehdy v hudební škole nebylo, tak jsem ji musela tahat s sebou. Otec mi poradil, abych si ji dala na kárku, ale já mu na to řekla, že tedy s kárkou jezdit nebudu. Tak jsem harmoniku tahala v ruce. Měla jsem i s postelí 50 kilo a pěkně jsem si pokřivila záda.“
Nejdřív docházela Dáša k paní profesorce Štefanové a pak k paní profesorce Remtové. Vydržela to pět let a pak začala chodit za školu, protože ji kamarádky zlákaly na bruslení. A tak místo do hudebky chodila na kluziště za Střelnicí. „Harmoniku jsem šoupla k sousedům, vzala jsem brusle a šla jsem bruslit. Dopadlo to tak, že mě z hudebky pro nedostatečný prospěch vyšoupli. Tak jsem si od táty půjčila kytaru a sama jsem se na ni naučila základy.“
Rakovize, Cleopatra a talenty
Na 1. ZDŠ v Rakovníku působila na konci šedesátých let zajímavá hudební skupina, která si říkala Rakovize. „Hráli v ní Míra Seidl, Bohouš Štíbr, Milan Budil, Jirka Pichrt a já jsem zpívala. Chodívali jsme dělat kulturní vložky na různé oslavy a výroční schůze, třeba do Rakony. Z téhle kapely se později vyvinula bigbítová skupina Cleopatra, která už vešla do povědomí širší rakovnické veřejnosti. Hrála v letech 1968-1969 ve složení Dáša Doležalová (zpěv), Bohumil Štíbr (sólová kytara), Bohumil Šíma (doprovodná kytara), Miroslav Seidl (baskytara), Ladislav Kesler (kytara) a Milan Budil (bicí). Někdy v letech 1969-1970 pořádalo Okresní kulturní středisko v Rakovníku soutěž zpěváků nazvanou Hledáme nové talenty. Přihlásila jsem se a zadařilo se mi. Byly jsme tam čtyři zpěvačky – já, Bohunka Pochmanová (dnes Týčová), Věra Koláříková (dnes Čermáková) a Marcela Repková. Ostatní za námi dost pokulhávaly. My jsme si to vždycky rozdaly mezi sebou. Jednou vyhrála ta, pak zase druhá, a tak to šlo několik ročníků po sobě. Na gymnáziu jsem zpívala s třídní kapelou, se kterou jsme také několikrát vystoupili na veřejnosti.“
Plakej štěstí
Hezká historka se traduje o Dáše a Slávovi Pilíkovi, autorovi legendární písně Plakej štěstí. Sláva ji interpretuje takto: „Krátce po tom, kdy písnička vznikla, jsem šel po oslavě Velikonoc po nábřeží Rakovnického potoka se zpěvačkou a kámoškou Dášou Šlapákovou. Měl jsem něco upito a tam, kde je dnes velkosklad zeleniny, jsem začal válet ze svahu sudy. Dáša měla zřejmě strach, abych nespadl do vody, tak mě začala opečovávat. Vzal jsem svou starou španělku, kterou jsem měl s sebou, a písničku Plakej štěstí jsem jí tam tenkrát zahrál. Byla z toho docela naměkko. Pamatuji se na to, jako kdyby to bylo včera.“
Modelkou za tři stovky
První honorář dostala Dáša, když studovala na gymnáziu. Nikoliv za zpěv, ale jako modelka.
„Jezdili jsme s rodiči na dovolenou do rekreačního střediska Račák, které patřilo Rakoně. Jezdili tam také lidé z generálního ředitelství Tukového průmyslu. Jednou se tam objevil jakýsi pán s dcerou, s níž jsem začala kamarádit. Hráli jsme ping pong a já jsem se při tom pořád smála. Ten pán mě viděl a povídá: – Holka ty máš pěkné zuby, nechtěla bys dělat reklamu na zubní pastu Kalodont Luxus? – Kývla jsem mu na to. Protože mně ale ještě nebylo osmnáct, jezdila jsem na fotografování do ateliéru v Praze s maminkou. Ve Smečkách jsme nafotili pár reklamních snímků na zubní pastu Kalodont Luxus. Pamatuji si, že jsem za to dostala tři stovky. Fotka se pak objevila ve všech známých časopisech a já byla slavná. Alespoň tady v Rakovníku.“
Pět let v Melodii
Ze všech škol, na které chodila, nejvíc Dáša vzpomíná na rakovnické gymnázium. „Byla tam skvělá parta a fajn profesoři, hlavně pak Zdeněk Brůžek. Byli jsme jeho první třídou a vytvořil se mezi námi krásný vztah, který byl přerušený vlastně až jeho smrtí. Po maturitě jsem dojížděla na sociálně právní školu do Prahy, ale tam už se taková parta nevytvořila.“
Samozřejmě, že ani tehdy Dáša nepřestala zpívat, i když... „můj otec, který dobře věděl, jak to v hudební branži chodí, mně zakazoval, abych někam chodila zpívat. Až když jsem se vdala, začala jsem zpívat s Melodií. Bylo to v době, kdy tam působili Zdeněk Steidl, Zdeněk Hvězda a další. Mohli jsme si dovolit zpívat i vícehlasy a myslím, že to znělo docela dobře. Byla jsem tam asi čtyři roky. Pátým rokem jsem začala mít problémy s hlasivkami a začala jsem jezdit do Klimentské ulice na foniatrii. Tamní primářka mi řekla, že buď musím jít na operaci, nebo přestat zpívat. Tak jsem přestala zpívat, protože mě hlasivky bolely.“
Rok s Telexem /77/
„Po škole jsem nastoupila do Rakony, kde jsem dělala na osobním oddělení, ale hned mi bylo jasné, že to dělat nechci, protože mě práce vůbec nebavila. Bylo to ale spojené s tím, že jsme dostali byt. Manžel se upsal Rakoně na 10 let a já jsem odešla na OKS jako metodička, což byla moje parketa.“
Když Dáša pracovala v Rakoně, pokusila se ještě jednou o pěvecký comeback. Při tamním ZV ROH (jiné prameny uvádějí VI. MO SSM Rakovník) působila bigbítová skupina Telex /77/, a tak s ní asi rok zpívala. Kapela hrála ve složení Dáša Doležalová (zpěv), Miroslav Seidl (zpěv), Pavel Mirga (sólová kytara), Jiří Cédl (baskytara), Adolf Vachtl (klávesy) a Jiří „Copan“ Svoboda (bicí). Když se opět objevily potíže s nemocnými hlasivkami, nechala zpěvu definitivně.
Vyhazov kvůli Brutusu
„Kulturní středisko – to byly krásné čtyři roky života. Měla jsem na starosti muziku a Pavel Kubla divadlo. Šéfoval nám Vladimír Mayer, ten, který později proslul jako vedoucí odboru kultury ONV. S tímhle odborem jsem měla neustálé střety, hlavně kvůli bigbítům. Nakonec nás oba vyhodili. Pavla za chlast, mě kvůli tomu, že jsem nedělala to, co jsem dělat měla. Hlavně mně předhazovali skupinu Brutus. Bylo to v roce 1980, kdy averze proti Brutusu narůstala, a nakonec vyvrcholila jeho vypuzením z okresu Rakovník. Vyhodili mě k 31. 12. 1980. A jak se to tenkrát dělalo, vykopli mě (opticky) směrem nahoru – na osobní oddělení ONV. To jsou čtyři roky, o kterých nic nevím. Jako by se vůbec nekonaly, jako kdybych měla mozek obestřený mlhou. Jediné, co si pamatuji, je, že jsem tam přepisovala kolektivní smlouvu a párkrát jsem dělala výplaty.“
Mateřská dovolená byla pro Dášu vysvobozením. Už se na ONV nevrátila a po mateřské šla pracovat na osobní oddělení do Jednoty, kde působila až do roku 1989.
Bohumil Hrabal ve hře Bambini di Praga napsal: „Nejtěžší je pojistit drogistu.“ Ptám se Dáši, zdali to platí i v jejím případě. „Neplatí, úplně nejhorší je pojistit někoho z příbuzenstva,“ odpověděla mi zcela nehrabalovsky.
Nejhůř se pojišťují příbuzní
„Po revoluci jsem udělala největší blbost svého života. Dala jsem výpověď, aniž bych měla jinou práci. Čtrnáct dní jsem pracovala v hospodě na bazénu, rozvážela jsem jídlo, pak jsem myla nádobí... u souseda jsem zjistila, že založili velkoobchod LEKKO a potřebovali by písařku. Tak jsem šla k nim a byla tam další čtyři roky. No, a nakonec jsem skončila jako pojišťovák. Přijali mě u Kooperativy a tam jsem působila až do svého odchodu do důchodu.“
Obcházet domácnosti a pojišťovat lidi mně připadá jako dobrodružství, o kterém nikdo neví, jak skončí. Ptám se Dáši, jak se do této role vžila. „Drzost pojišťováka sice nesmí hraničit s hrubostí nebo vtíravostí, ale určitá dávka drzosti a komediantství tam musí být. To si myslím, že mám. S klienty se musí jednat individuálně. Hodně záleží i na vizáži a oblečení pojišťováka. Nesmím spěchat, s lidmi si musím popovídat, vyslechnout jejich nářky. Práce mě bavila a hodně záleželo na zdraví. Hlavně v mém případě, protože jsem se neustále pohybovala v terénu. Byla jsem v permanentním pohybu.“
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994; Tomáš
Bednařík: Obyčejní lidé? Každá hvězda nepadá vzhůru. In: Raport, 22. 7. 2003; výpovědi
Dáši Doležalové a Slávy Pilíka)